Jak si nesplnit sen

Už se vám to taky stalo?

Velký sen, absolutní nadšení a pak jste sen prostě odložili? A místo ohromného smutku možná cítili zvláštní způsob úlevy? Buď tak úplně nebyl Váš sen nebo jste si možná ten sen pohřbili sami a vnější „důvody“ byly pouze zástupné.

Dnes budu mluvit o sobě, o vlastní zkušenosti s tím, jak báječně si umím sny bojkotovat. I když je to teď už lepší, bývala jsem v tom opravdu mistrem 🙂

Jsem snílek. A to tak, že veliký. Sním o sobě, o druhých, o budoucnosti. Sním o cestách, o velkém domě, bezkonkurenční práci; o perfektním těle. Sním jak o věcech, které NIKDY mít nebudu, ale mám i sny, které jsou buď na dosah nebo jsem přesvědčená, že v mé budoucnosti budou.

Takže ano, snílek…a plánovač v jednom. Neumím vložit svůj život do rukou osudu, vesmíru, náboženství nebo i jiné osobě. Já ty sny vkládám do rukou zásadně … sobě Nejsem specialista na nic světoborného, ale zjišťuju, že jsem přinejmenším SPECIALISTA na svůj vlastní život.

No a tak občas tlačím na pilu. Rozumím všem duchovním guru, když hlásají, že vše má svůj čas a vše ke mě přijde, nejlépe když to nebudu čekat. Rozumím, že žádný směr neumí zázraky ani hned a ani na počkání, ale víte co? Já ty své sny chci realizovat právě teď. A chci to očekávat a vychutnat si nejen výsledek, ale i ten pocit, že JSEM TO DALA. A ne že mě nějaká boží věc překvapí a já si jí třeba zapomenu všimnout nebo užít.

Teď to může vypadat, že si splním vše, co chci. Moje omílané motto: Co chceš, to můžeš.

Tak za prvé. Neplním si vše. Ráda bych, ale nejde to. Někdy musím říct svému egu, srdci nebo rozumu NE a následovat své srdce, ego nebo rozum Někdy to prostě fakt nevyjde a někdy…si to zabojkotuju úspěšně sama.

A příklad takového (naštěstí-jen-skoro) bojkotu se stal dost nedávno. V lednu tohoto roku jsem byla opravdu v temném období. Psala jsem si seznam přání na rok 2021 a po pár dnech jsem unavená všechny položky škrtla a dopsala jen: CHCI MÍT POCIT, ŽE ŽIJU.

A k tomu jsem dopsala: Letos strávím měsíc sama se synem ve svém někdejším domově, na kanárském ostrově Lanzarote.

Pak jsem zažila velký životní zvrat, nejistotu, změny, vše po boku svého dvouleťáka. V březnu nepřišlo jaro a sněžilo a já brečela nad tím, co bude. Lockdown, zákaz mezi okresy, izolace, samota, obavy. A v notýsku zapsaný a zapomenutý sen, že odjedeme.

Když jsem si zase vzpomněla… bylo to najednou tady…duben a možnost jet. Ano, duben by šel. Našla jsem letenky, zajistila ubytování, zjistila, že díky pandemii bude levné si půjčit auto. Čas jsem měla. Nic jsem ale nezamlouvala, váhala jsem. Po několika dnech jsem začala sama sobě říkat: Ty letenky jsou drahé. Musím mít dva testy. Okolí na mě kouká, kam chci v týhle době jet. Asi mají pravdu! Pojištění je teď drahé. Nechce se mi s velkým kočárem. Co když tam bude foukat? …..TÝDEN jsem sama sebe přesvědčovala, že odjet je kravina. A rozhodla se, že pojedu na podzim. A cítila najednou úlevu, že s touhle cestou NEBUDOU ŽÁDNÝ STRESY A STAROSTI. Jako vážně? Úlevu, že jsem si nesplnila sen, a to kvůli tomu, že jsem nechtěla vystoupit na chvilku ze své komfortní zóny?

Naposled jsem se na ten nápad vyspala a ráno zamluvila apartmán. V poledne letenky a bez většího dumání i auto, koupila malý cestovní kočárek z druhé ruky a napsala si seznam, co budeme potřebovat s sebou. Napsala jsem přátelům na ostrově, ať se těší a začala se těšit taky.

A jela jsem. Sama s malým dítětem. S drahým pojištěním, dvěma kufry, kočárkem, 6 hodin letu a 3 hodiny navíc autobusem a lodí, protože letadlo letělo jen na sousední ostrov.

Žádný obavy se nevyplnily, dítě nadšený, bundy odložený, šťastná setkání se všemi a v hlavě radost, že jsem tomu svému komfortnímu našeptávači nepodlehla a prostě jela. A ŽILA. Přesně podle toho svého přání z ledna.

A plakala jsem. Často. 🙂

Štěstím. Z toho, že jsem si to dovolila, ne finančně, ne z nějaké rozmachanosti, ale prostě jako symbol toho, že MŮŽU. Protože CHCI přesně tohle pro sebe a svého syna. Ten hlásek se nechal překřičet, zeslábl a pak už se neozval.

Často sami sobě nedovolíme hromadu věcí. Zapomeňte na finance. My si to nedovolíme časově, kvůli ostatním, kvůli pohodlí, kvůli nervozitě z cesty. A odkládáme do budoucnosti, jako kdybychom měli mít za rok milióny v bance, 12 týdnů dovolené, nebo bylo cestování méně nepohodlné a hotely zadarmo To se ale nestane. Příští rok může někdo nám blízký potřebovat pomoc a my už neodjedeme. Nebo nebudeme v takové kondici. Nebo přijde něco tak nečekaného jako korona…Třeba:)

Dovolit si chtít, snít v jakékoliv věku nebo situaci (třeba být single máma s prckem nebo mít před důchodem) a opravdu si za tím jít je něco, co mi mezi lidmi občas chybí. A čím jsme starší (a věk je relativní, každý je starý v jiném věku), tím víc necháváme za sebe mluvit našeptávače a podlehneme svodům zůstat ve svém vyhřátém, pohodlném rybníčku. Někdo to vzdá hned, někdo při prvních potížích, někdo odkládá, někdo čeká na znamení shůry nebo vesmír..a někdo to nevzdává a koná. 

Co říká ten Váš hlásek? Umíte ho umlčet? Nebo také zvládnete úspěšně bojkotovat některé své plány nebo sny?

Zapomeňte na finance a stížnosti, že na to nemáte.

Zapomeňte na pocit, že na to nemáte čas.

Nebo že je to moc daleko.

Nebo že nemluvíte anglicky.

Nic z předchozích tvrzení není důvod k tomu, odložit své sny nebo plány. A ŽÍT

Jdete do toho? Zkuste TOHLE.