Děti našich dětí
Vidím to kolem sebe a možná s tímto tématem nezískám u některých na popularitě. Přesto je to téma, které ve mě rezonuje už nějakou dobu.
Mnoho rodičů se v určitém věku stávají prarodiči. Vstup nové generace je vždy vítána s velkým nadšením, něhou a těšením se na svou novou životní roli, roli prarodiče. Chcete svým dětem pomáhat, chcete ty malé drobečky vidět vyrůstat a užít si znova tu energii, kterou děti do rodin vnáší. Vztah k těmto dětem se násobí, jsou to přece děti vašich dětí a stanou se automaticky středobodem veškerého jednání jejich rodičů. A často i těch vašich.
Mnoho lidí, když se jich zeptám, na co nejvíc těší v souvislosti s penzí odpoví bez váhání, že na čas s vnoučaty. Na „babičkování“ a „dědečkování“ se těší lidé více než na čas se svými partnery, na cestování, své zájmy, svou zahradu nebo přátele. Péče o vnoučata v důchodu je tak automatická, že to ani nikoho nepřekvapí. Jedná se přece o tak bohulibou činnost, která dokazuje potřebnost lidí v penzi pro společnost. S nadsázkou: Co by asi tak měli jiného dělat?
Ale co když já to tak necítím?
Co když ale není pravidelné hlídání a péče o vnoučata to, čím byste chtěli trávit svůj čas a po čem toužíte? Co když vnímáte, že máte i jiné plány a kromě pravidelného stýkání s rodinou a občasného hlídání jste rádi, že jsou vaše děti dospělé a vy máte více svobody? Ruku na srdce, odvážili byste se to říct? Pochopí vás mladší generace, která většinou automaticky počítá s vašim absolutním nadšením nad tím, že smíte pečovat a hlídat a vyzvedávat?
Dokážete si přiznat, že péče o vnoučata možná do určité míry smysluplně zaplní čas, ale je také určitý způsob odvedení pozornosti od vašeho života? Nemusí to tak být, ale jste si jistí, že máte i jiný život než ten v roli babičky/dědečka chůvy?
Vlastně asi jde o určitou rovnováhu. Pokud zbožňujete trávit čas se svými vnoučaty, nikdo vám neříká, abyste to nedělali. Ale stejně jako je důležité (a někdy pekelně těžké) udržet si i sebe sama a svůj život v rodičovství, tak v pra-rodičovství (ano, to slovo asi fakt neexistuje:) to platí stejně. A dobrá zpráva je, že teď už i s klidem můžete. S vnoučaty i bez nich by měl být váš den smysluplně naplněný. Pokud v čase bez vnoučat nevíte, co se sebou, je na čase se na to vědomě zaměřit. A v neposlední řadě je také důležité, aby vás to bavilo. Pokud máte pocit, že hlídat nechcete nebo ne v takové míře, komunikujte s rodinou. Zajistíte tak lepší a klidnější soužití všech tří generací.
A pro rodiče malých dětí je také důležité si to uvědomit a zajistit svým rodičům možnost volby. Pokud vám vaše nepracující rodiče oznámí, že hlídat nemůžou, protože jdou do kina nebo plánujou cestu kolem světa za 90 dní, buďte na ně hrdí. Pokud máte tak zvanou „nehlídací“ babičku (pokaždé jsem tohle slyšela s negativním nádechem), buďte rádi, že si dokáže užít svůj život, že si udržuje nezávislost a nebuďte zklamaní, že odmítá vzít na sebe roli, která jí (možná prozatím) nesedí. Možná to budete za 30 let cítit stejně a spokojený prarodič, který ví, co chce a užívá si života je skvělým příkladem nejen pro vás, ale i pro vaše děti, jejich vnoučata.
Jednou z největších životních změn, kterou člověk prochází, je ukončení pracovní kariéry a odchod do penze. Toto v současnosti velmi opomíjené téma je mojí specializací. Pomáhám lidem připravit se vědomě na tuto novou etapu, a to jak z pohledu psychiky, vztahů a emocí, tak i po praktické stránce nutné administrativy a finančního aspektu odchodu. Tento krok si zaslouží Vaši pozornost. Protože věřte mi, BUDOUCNOST JE to, co začíná právě dnes.