V kontextu dvou minulých let mám pocit, že mnoho věcí není vůbec tak samozřejmých, jak se mnoho let zdálo. O čem jsme tvrdili, že „se to přece nemůže stát“ a že „to není možné“ se vše stalo, mnohdy ještě s několikanásobnou silou.
A když jsme začali mít pocit, že hledíme do světla na konci tunelu, BUM! Sedíme v krizi, která nám nahání strach, vzbuzuje v nás otázky, které, jak jsme doufali, nebudeme muset nikdy řešit.
Nikdo nevyjde z těchto turbulencí neovlivněný. Nikdo. Někdo se dokáže lépe odstřihnout, někdo ignoruje, někdo je zoufalý, někdo spřádá plány. Každý člověk reaguje jinak. Každý se totiž nachází v jiné životní fázi a momentální situaci.
Jinak také reagují různé generace. Nic, co se ale píše obecně, nemusí platit pro každého. Šedesátník může být digitálně zdatnější než někteří dvacetiletí a někteří z mladších generací být samostatnější než jejich vlastní rodiče. Nicméně každá generace vychází z jiných podmínek, měli jiné rodiče, narodili se v jiné době. A lehké „zaškatulkování“ nám může pomoct některé reakce lépe chápat a mezigeneračně lépe vycházet.
Různé generace reagují na krizi různě. Proč?
Pojďme si současné generace trochu přiblížit.
Současná starší generace, tzv. poválečná (někdy označovaná v cizině jako „baby boomers„) jsou lidé narození mezi lety 1946 – 1964. Jsou to lidé často skromní a zvyklí v životě improvizovat a najít si cestu, jak přežít téměř cokoliv. Rodiče této generace aktivně zažili válku a často zakládali rodiny v relativní chudobě. Prožili si nelehká léta a jsou nejvíc zasaženi socialismem a normalizací. Zároveň ale také žili v optimistickém období, tedy v období, kdy se optimisticky dívalo do budoucnosti. Měli sociální jistoty (bydlení například), o kterých se nám nyní může jen zdát. Budoucnost je neděsila, spíš fascinovala tím, co ještě bude možné v roce 2000, 2010, 2020. V tom se vnímání mění. Budoucnost je něco, co nedokážeme vůbec myšlenkově uchopit. Tato generace na to reaguje spíš s obavami a někteří i se strachem. Současný svět je pro ně občas už nečitelný a nejistý, a to tato generace nese ještě o kousek hůře než ostatní.
Následující generace, označována jako generace X, včetně tzv. Husákových dětí (narozeni 1965-1982) jsou už jiní. Nezažili velké krize, o válce znají už jen z vyprávění svých prarodičů. Mají už poměrně velké děti a je to ekonomicky a pracovně úspěšná generace. Mají víc peněz, ještě dosáhli celkem snadno na vlastní bydlení. Jsou zajištění a jsou ochotni pomoci svým dětem, případně vnoučatům. Nedůvěřují autoritám a institucím, budou si hledat vlastní řešení, jak z krize ven. Vnímají problém z pohledu vlastní země, vlastního domova. Strach můžou pociťovat taky (hlavně o své děti a rodiče), ale díky tomu, že se jedná ještě o ekonomicky aktivní lidi, mají pocit, že to dokážou zvládnout.
Další je generace Y. Někdy jsou nazýváni i mileniálové, protože se narodili mezi lety 1983-2000 (tedy blízko přelomu tisíciletí). Je to první opravdu globální a digitálně zdatná generace. Práci, studium, ale i krize vnímají víc „celoevropsky“ nebo „celosvětově“. Nemají v sobě už moc zkušeností z válečných let, často už ani z vyprávění přímých svědků. Mileniálové nespoléhají na instituce a budou v krizi plánovat vlastní řešení a půjdou poměrně rychle do akce. Umí častěji cizí jazyky a také umí si představit žít v cizí zemi. Jsou to ekonomicky aktivní lidé; generace, která je nyní často na vedoucích místech. Tato generace je často kritizována „staršími“ jako generace příliš sebevědomá, neskromná, chtějící rychlé postupy v práci, neobětují se tolik pro své zaměstnavatele (hlídají si svůj volný čas) a tlačí na vysoké platy už brzo po vstupu na pracovní trh. Na jejich obranu je ale třeba vidět to, že miléniálové musí obětovat opravdu hodně pro vlastní bydlení, je to silně zadlužená generace a tlak na vyšší platy a jejich individualita často vychází z primární potřeby finančně „přežít“.
Poslední, nejmladší generace je generace Z, tzv. digitální domorodci. Děti, které vyrůstají v době, kdy změny přicházejí rychleji než schopnost na ně reagovat, kdy se odehrávají věci, které nikdo nečekal. Ekonomicky je země jak na houpačce, situace je i přes veškerou informovanost často nepřehledná a velice těžko se rozlišuje, co je pravda, co je propaganda a co manipulace. Budoucnost může nahánět strach, lidé často nefungují v komunitách, spíše se pěstuje silný individualismus. Generace Z nebude mít snadný (nebo i možný) přístup ke koupi vlastních nemovitosti. Někteří se budou připravovat na zaměstnání, která brzy díky digitalizaci zaniknou, prostě jistot před sebou asi moc nevidí. Na druhou stranu jsou to globální a technologicky nejsilnější lidé, kteří se díky tomu zvládnou lépe adaptovat na nové situace a tu nakonec zvládnou.
Důležité je najít vlastní cestu.
Pokud jste se v některém popisu tak trochu „našli“, výborně. Pokud jste někde mezi nebo pociťujete něco jiného, také v pořádku. Důležité je si uvědomit, proč reagujeme na určité situace různě a zjistit, co nám v době nějaké krize pomáhá. A nebo co může pomoci vašim rodičům nebo dětem.
Já osobně potřebuju mít plán. Plán, co by, kdyby😊 Tak funguje můj mozek, primární zájem pro mě je ochránit ty nejmladší (syna) a lidi, které právě on nejvíc potřebuje (sebe). Když mám v hlavě plán, uklidním se a můžu dál v pohodě fungovat. Potřebuji se aktivně zapojit do pomoci a mít o situaci přehled.
Někdo se naopak potřebuje „odstřihnout“ od zpráv a trávit čas v přírodě, meditovat. Někdo o tom chce mluvit, někdo vůbec. Někdo pomáhá tolik, že si může až ublížit, ale je třeba si uvědomit, že i to je pouze vlastní reakce na nejisté doby. Jakmile vám bude opravdu dobře v určitém momentu, uvědomte si, kde jste, s kým, co děláte, o čem zrovna přemýšlíte. Hledejte svoji cestu, jak z toho mumraje v hlavě ven. Je to nejen lepší, ale dokonce životně důležité. Stres a strach na nás můžou zanechat opravdu velké následky a přerůst v závažné zdravotní potíže. Přemýšlejte o svých náladách a zkuste pro sebe dělat to, co byste udělali o malé dítě, o které se staráte. Prostě to nejlepší.
Jednou z největších životních změn, kterou člověk prochází, je ukončení pracovní kariéry a odchod do penze. Toto v současnosti velmi opomíjené téma je mojí specializací. Pomáhám lidem připravit se vědomě na tuto novou etapu, a to jak z pohledu psychiky, vztahů a emocí, tak i po praktické stránce nutné administrativy a finančního aspektu odchodu. Tento krok si zaslouží Vaši pozornost. Protože věřte mi, BUDOUCNOST JE to, co začíná právě dnes.